Český les

20. -  22. 8. 2021

Tento rok nám společné čundrování vyšlo zatím jen v květnu (České Švýcarsko + Růžovský vrch), léto patřilo Bulharským horám a práci práci práci, tedy v Pavlově případě, u mě to byly Pyreneje a Tramuntana a zahrada. Závěr léta tedy obsadil výlet do Českého lesa, kde jsem byla poprvé. Reklamní tahák zní: ráj pro cyklisty a neporušená příroda. Je to tak. Nádhernými lesy se jezdí po asfaltkách, kde skoro nikoho nepotkáš, kromě jelena, srnce, lišky a plcha bojujícího se slepýšem. Cesty nás zavedly i na šťavnaté kvetoucí lučiny, do malých vesniček, k rybníčkům a jezírkům.

V pátek jsme se podívali do Domažlic, aby byla nějaká ta kultura, a pak hned šup na trasu. Zaparkovali jsme na parkovišti ve Vranovském sedle nedaleko Pivoně. Vyrazili jsme na pečlivě naplánovanou trasu, kterou Pavlík tak trochu rozvrtal a zavedl nás na sice pěkné, ale nesjízdné úseky Baarovy stezky, což člověka očekávajícího ráj cyklistů, viz reklamní heslo, trochu zamrzí. Potažmo nás to zbavilo výstupu na Čerchov (nejvyšší hora Českého lesa). Asi to je dobře, neboť jsem se při plánování příliš rozmáchla.

Večer jsme na parkovišti, vlastně už minikempu objevili dva obytňáky a postavený stan. Prostředí je tam víc než půvabné, dva robustní stoly a ohniště, asi 5 parkovacích míst, tak se nedivím, že místo je "profláknuté". Posádka čundrbudek byla sympatická. Cestovatelé a dobrodruzi ve zpohodlněném vydání. Zaujali mě, protože přesně tento týden si Lukáš s Eunice pořídili obytné Dukato maxi za půl mega, že prý v něm budou nejen cestovat, ale i bydlet (ha ha). Pochopila jsem, že lid obytňákový tvoří jakousi virtuální skupinu, kde spolu lidé komunikují, dávají si tipy, kam jet a kde zaparkovat, cool places: park4night.com. Pozn. pro Lukáše: jeď do Estonska.

Zatábořili jsme kus dál v místě, kde daleké výhledy uprostřed ticha noci pod hvězdami dodají přesně tu romantiku, kterou od oslavy života požadujeme. Atmosféru doladilo skvělé červené víno pozdní sběr od Kašparky.

V sobotu jsme zajeli skoro 60 km v kopcích, za což jsem sklidila (oprávněnou) kritiku, nicméně prostředí tam je nezapomenutelné, zvlášť pro toho, kdo miluje klid a přírodu. Dali jsme si okruh po zaniklých vesničkách, bylo jich snad deset, Václav, Závist, Pleš.., proplétali jsme se kolem Radbuzy, navštívili některé živé obce - Pivoň s augustiniánským klášterem a Rybník. Jezdili jsme přesně v rozvodí Dunaj - Labe, Černé moře - Severní moře. Střecha domu č. 17 v Závisti využívá obě možnosti, kam směřovat dešťovku. V Pivoni se přesně na mé narozeniny běžel půlmaraton, což byla moje parketa. Že bych se příští rok hecla?

Většinou jsme se pohybovali v pásmu železné opony, kde by nás před padesáti lety postříleli.

Zaniklé vesničky. Představovala jsem si tu beznaněj. Vysídlit (německé vesničany), dosídlit (Čechy) a zbourat, aby Češi nezdrhli do Německa."To jsou paradoxy." Představuji si, jak noví obyvatelé vložili naděje a spoustu práce do přidělených domovů a když už zapustili kořínek, tak je vystěhovali jinam.

V neděli nás brzo ráno probudilo hřmění, tedy jsme rekordně rychle sbalili a v 6 už startovali auto k přejezdu v lijavci vstříc dalším zážitkům. Sluníčko stydlivě vykouklo v okamžiku, kdy jsme se dostali na začátek trasy. Dali jsme pohodových 28 km: Obora - Pavlova Huť - Lesná - Milíře - Obora. Téma cesty: pohádky z mechu a kapradí. Nejspodnější patro Českého lesa je porostlé mechem, a to včetně kamenů, pařezů či padlých stromů, čemukoliv, co mu přijde pod ruku, prostě zelená nádhera, která dělá tohle místo neobvyklým. K tomu se opět připočítávají potoky, jezírka a lišky. Jedna živá a docela dost v podobě hub, ale jestli to jsou opravdu lišky se pozná podle toho, jestli budou moje cestovatelské zápisky pokračovat.

Cestou zpět jsme se zastavili v Tachově, poznávání vlasti nikdy nekončí. Co dál? V pácu mám třídenní Broumovské stěny (cyklo a pěško) a Podyjí (cyklo a víno).